Kdopak to přichází? Elfská I. věk Epická

Falešné společenstvo Složeno 2015 Nahráno 26.11.2017

Pisen

foto: Silnar

Beren si vykračuje zemí, kde ho jediný šíp z jednoho z mnoha ukrytých luků může ve vteřině připravit o život. Vysoko zvedá ruku s prstenem a vykřikuje, kdo je, aby ho vzali ke králi. A když pak stojí před noldorským královským majestátem, přednese naprosto šílený záměr.

Že totiž on, smrtelný člověk, chce jít z koruny samotného valy Morgotha sedícího mezi ocelovými zdmi nedobytného Angbandu vyloupnout Fëanorův posvěcený silmaril, po kterém se marně honí smečka ne zrovna přátelských Fëanorových synů a mnoho dalších mocných individuí, a donést tento klenot k nohám krále Thingola, sídlícího v království obehnaném magickým ochranným pásem, aby mu dal svou polo-božskou dceru Lúthien, nejkrásnější a nejvznešenější bytost mezi elfy, kterou zahlíd tančit v lese.

A Finrod, místo aby vyvalil oči, zaťukal si na čelo a vykázal Berenovi vypolstrovanou celu, všeho nechá, své vlastní koruny se vzdá a jde. Protože slíbil svou pomoc příteli a celému jeho pokolení, kdykoli o ni požádá. Jde, ačkoli ví, že to bude jeho poslední cesta a že celková naděje na úspěch mise je, mírně řečeno, neslavná. Nepřipadá vám to dojemné? Romantické? Nepodobné našemu světu a naší době?

Píseň „Kdopak to přichází?“ jsem napsala v roce 2015 pro pásmo Falešného společenstva o Berenovi a Lúthien, které mělo premiéru na Tolkienconu v lednu 2016. Jedná se o klasickou „zakázku“ při práci na novém představení – zpracování  části příběhu – námětem je Berenův příchod do Nargothrondu, kde získá pomoc noldorského krále Finroda Felagunda. Finrod tak splní slib, který dal Berenovu otci Barahirovi, který mu zachránil život v Dagor Bragollach. Ani už nevím, proč jsem si zvolila ke zpracování právě tohle téma. Možná moje volba pramení z mého hlubokého naivního přesvědčení, že sliby by se měly dodržovat a přátelé by se neměli zrazovat – ani když jeden z nich už je třeba po smrti. Prostě se mi ten moment líbil.

Při tvoření muzikálového čísla pro představení jsem se nechala ovlivnit písní „Noviny, noviny“ z muzikálu Monte Cristo. Principem je, jak mnoho lidí komentuje a ze svého pohledu hodnotí, co čte v novinách a k čemu vlastně noviny jsou. V „Kdopak to“ nejdříve Beren prochází střeženou zemí podél Narogu a zvedá prsten. Vidí ho hlídky a dohadují se, kdo to asi je, zda ho mají zabít a co to vlastně svítí na jeho vztažené ruce. Odvedou Berena ke králi a král bez jakéhokoli ptaní Berena soukromě vyslechne, což opět vzbudí mezi dvořany a strážnými vzrušenou debatu a hemžení. Pak král oznamuje, že jde s Berenem na výpravu za simarily, což vyvolá další debatu u dvora a pobouří to dva právě přítomné Fëanorovy syny, které váže Přísaha, takže hned mají plnou pusu výhružek. Všechny řeči jsou ale zbytečné. Beren uplatnil svůj nárok, král oznámil své rozhodnutí a bezodkladně s Berenem odchází. V písni tedy vystupuje mnoho postav – Vedle Finroda a Berena také Celegorm a Curufin (dva synové Fëanora) a pak další strážní a dvořané. Všechny role jsou v podstatě ekvivalentně důležité a vytváří celkovou atmosféru onoho místa a situace.

Motiv „Kdopak to přichází“ mě napadl někde na nástupišti při čekání na vlak. A došlo mi, že se dá použít v průběhu celé písně jako leitmotiv a že se to dá zazpívat vesele i smutně – že záleží jen na výrazu a může to vždy vyznít zcela jinak. A co teprve, když se na ten samý motiv nakonec zazpívá „Kdopak to odchází“… Píseň začíná docela infantilně, jako taková legrace, ale končí studenou sprchou – smutným a vážným odchodem dobrého krále na jistou smrt. Při přemýšlení o průběhu tohoto tématu jsem měla před očima muzikál „Hair“ (Vlasy). Kdo ho viděl, pochopí, jakého dojmu jsem chtěla dosáhnout. Tento muzikál je od začátku jen blbnutí a nezávazná jízda. Hahaha, hihihi… pohrdáme válkou a pravidly a žijeme naplno, jsme velcí drsňáci. Ale pak přijde „Let the Sunshine In“ a vám zůstane jen zděšený výraz a slza v oku. Kéž by aspoň malou ozvěnu tohoto dojmu měla „Kdopak to přichází“.

A aby na mě i pejsek a kočička mohli být hrdí, přidala jsem do tohoto dortu ještě jeden vliv – a to španělský motiv z filmu „Zorro: Tajemná tvář“ („The Mask of Zorro“). Veřejně přiznávám, že mezihra v „Kdopak to“ je variace na jedno z hudebních témat z tohoto filmu, které mi už roky rezonuje v hlavě.

Píseň nebyla zahrnuta do natáčení CD Beren a Lúthien vzhledem k několika komplikovaným aspektům – jedním z nich byl její čas (je lehce nadprůměrný), dalším bylo nezbytné velké obsazení, které prostě nebylo možno v době natáčení CD sezvat na jedno místo a v jeden čas. Natáčelo se 20 písní. A „Kdopak to“ byla prostě moc složitá – natáčela by se nutně na úkor jiných písní a to nebylo žádoucí. Natočena tedy byla samostatně o rok později, 26. 11. 2017 a zveřejněna byla přesně rok po vydání CD Beren a Lúthen tak, jak jsme slíbili na jeho křtu. Natočena byla v jednom nahrávacím termínu spolu s úvodní písní „Dívčí příběh“. A tyto dvě písně, nejpozději natočené, jsou zase prvními písněmi z cyklu Beren a Lúthien, kromě dříve publikované ochutnávky, které jsou rovnou volně k dispozici zde na Písních Středozemě.

Nahrávání „Kdopak to přichází“ se účastnilo 10 lidí, které se povedlo sezvat na jedno místo a v jeden čas téměř zázračně. Kytary úžasně vymyslel a nahrál se svou obvyklou noblesou Bardě a s ne úplně triviální španělskou mezihrou se poprala na flétnu Lerin. Bardě ji pak ještě v náhlém záchvatu tvořivosti a inspirace doplnil nefalšovanou brnkanou sólovou španělkou, čímž mi způsobil husí kůžičku. Bětčino cello pak doplnilo celkový zvuk o sametové basové tóny pod Finrodovy pasáže. Po vytrvalém přemlouvání a organizování se mi povedlo na oba Fëanorovy syny získat muže, takže výraz jejich slok, myslím, vyznívá teď tak, jak má. Na divadle sice nejsem přítelem diskriminace, co se týká rozdělení ženských a mužských rolí, ale pro nahrávku není vůbec špatné, když drsného Curufina nemusí zpívat holka – i když ho zpívá moc dobře! :-) Vzhledem k nedostatku zpívajících mužů – tolkienistů, jsem asi jedna z mála (ne-li jediná), kdo má ve své písni rovnou čtyři. A chlubit se tím můžu jen proto, že se všichni svorně nechali přemluvit a přišli mi do té mé blbůstky zapět. Děkuji jim. A stejně tak děkuji i všem holkám, které se rozhodně nenechaly zahanbit a zahrály bravurně všechny ostatní role strážných a elfů. Užili jsme si spoustu legrace. Hlavně ale děkuji Daniele, bez jejíž precizně připravené tempomapy by se to nahrát nikdy nepodařilo. Děkuji samozřejmě našemu panu zvukaři Vlastíkovi, jehož trpělivost by se už dala nazvat svatou. A v neposlední řadě děkuji Bóžovi, který nahrání „Kdopak to“ sponzoroval v rámci projektu „Beren a Lúthien“. Řekl tehdy po odehrání představení v roce 2016, že chce nahrát všechny písně – ne jen ty, co se vejdou na CD.

Snad se vám „Kdopak to přichází?“ bude líbit.

Elsa



Slovo své dal jsem příteli,
který mě kdysi zachránil.
Každý z vás zvolí, půjde-li,
vy nejste slibem vázáni,
avšak já musím jít.

 

 

Cyklus Beren a Lúthien

(obsahuje 24 písní, z toho 20 na CD Beren a Lúthien, 2 jen zde na webu Písně Středozemě, 2 doposud nenahrané)

Více



Autor písně

Eliška Nejedlá Eliška Nejedlá

Interpreti

hudba a text: Eliška Nejedlá (Elsa)
písňový cyklus: Beren a Lúthien
nahráno: 26. 11. 2017

doprovodné kytary (klasická a westernová), sólová kytara: Vojtěch Domin (Bardě)
violoncello: Alžběta Kadlecová (Bětka)
altová flétna: Lerin
zpěv Finrod: Vojtěch Domin (Bardě)
zpěv Beren: Petr Bohdan (Bóža)
zpěv Celegorm, sbor: Vít Zelený
zpěv Curufin, sbor: David Beneš (Lokýt)
zpěv Elf 1, sbor: Eliška Nejedlá (Elsa)
zpěv Elf 2, sbor: Daniela Binderová
zpěv Elf 3, sbor: Jana Pažoutová
zpěv Elf 4, sbor: Lerin
sbor: Alžběta Kadlecová (Bětka)

nástrojové aranžmá: Eliška Nejedlá (Elsa), Vojtěch Domin (Bardě)
aranžmá hlasů: Eliška Nejedlá (Elsa)
mix a mastering: Vlastimil Červenka