Laisi Finwen

O hudbě, tvoření a Tolkienovi

Hudbu občas ráda poslouchám, ale nemohu ani říct, že se v ní vyznám natolik, abych dokázala přesně specifikovat, jakou. Nejspíš to ani nejde, každý autor vkládá do svých melodií i něco ze své "duše" a často se mi stane, že se mi hudba esteticky líbí, a přesto je mi z ní těžko, nebo naopak. Nehraju na žádný hudební nástroj a neumím zpívat. Přesto se mi stalo, že jsem složila několik jednoduchých melodií. Zněly mi v hlavě, ale nebyla jsem schopná je zazpívat. Dávaly jsme to dohromady s jednou z mých dcer (Stříberkou), já jsem jí to vybrnkala jedním prstem na keyboard, ona to krásně zazpívala a pak už jsem to zazpí vat dokázala.
Vyjadřuju se slovem nebo obrazem. Trošku profesionálně jsem schopná pracovat spíš s tím slovem. S mým manželem je to naopak, nekreslí, nepíše, zato hraje na několik nástrojů, rád improvizuje a komponuje. Má rád jazz. Někdy skládáme písničky společně, já text a on melodii - někdy dřív vznikne jedno, někdy druhé. Z „tolkienoidních" písniček mezi takové patří především Kapka slunce z cyklu Chvála podzimu - to je taková typická naše společná písnička. Další společné jsou Požehnání přátelům II. a Tiché přicházení. Kapka slunce je můj text, který manžel zhudebnil, ale Požehn ání přátelům je motivek, který si manžel jen tak improvizoval a mně se zalíbil, tak jsem ho poprosila, aby to dotvořil do písničky.

Tolkiena mám ráda od chvíle, kdy se mi poprvé dostal do ruky (bylo mi tehdy kolem dvaceti), ale psát z jeho světa jsem začala až pro svoje děti. Jako první vznikla knížka Dítě lesa. Jedna z hlavních postav, Tuilindo Neldorion, je bard tělem i duší, zpívá si i ve chvílích, kdy ostatní kolem něj nejsou zrovna rádi, že prší, a nejsou tomu rádi z dobrých důvodů (v jedné takové chvíli si zpíval písničku Krásný déšť a už v momentě, kdy jsem to napsala, jsem věděla, že musím přijít na to, jaká ta písnička byla). Seznámil mě i se skutečným zněním Písně na uvítanou z Imladris (samo sebou se v ní po každé hodně improvizuje a unavení trpaslíci s i ji pochopitelně nezapamatovali přesně, takže až v jeho podání začíná trochu dávat smysl a je poznat, že je skutečně na uvítanou … Dalším typickým jeho dílem je Jarní píseň. V jeho tvorbě, stejně jako v ději příběhu Dítěte lesa hraje důležitou úlohu Ainulindalë, tedy "píseň o písni", která vytvořila svět. Některé její části časem také dostaly svou podobu krátkých lyrických celků.

Občas píšu quenijské texty i na stávající melodie lidových písní. Jeden rok (jako dárek Tolkienconu, tedy pro příležitost zimního období) takhle vznikla série quenijských textů na melodie českých a moravských koled. Yanwë zásadně takové písně nezpívá - napíše si melodie vlastní - ale v jednom případě opravdu krásné koledy udělal výjimku a zpíval na conu Rokko silma.

O akcích, táborech, LARPu a přátelích

Psaní knížky z Tolkienova světa (na počátku snaha o tvorbu "autentických" jmen) mě přivedla k Tolkienovým jazykům a jeho jazyky do prostředí jeho fanoušků, na cony a larpy. Protože mi cony připadaly příliš vědecké a suchopárné, nabídla jsem pokus vytvořit "elfí koutek", střípek improvizovaného elfího prostředí. Nebylo to tak úplně jednoduché, ten první pokus znamenal stěhování značného množství předmětů z mé domácnosti rozpadající se škodovkou z Brdských lesů do Havlbrodu. Nicméně nápad se ujal a dnes už by si Tolkiencon bez "elfího koutku" asi nikdo nedovedl představit.

Co ale v elfím koutku dělat? Dalším krokem byl pokus o "rekonstrukci" výročních elfích slavností. Tolkien o nich zanechal tu a tam nějakou zmínku, vesměs plnou záludností pro toho, kdo by chtěl slavnost realizovat. O Branách léta je nutno mlčky probdít celou noc, Obnovení ohně vyžaduje jít společně do lesů na dříví a následně z toho dřeva (mokrého jak náleží) zapálit symbolickou hranici… Vše bylo věrně zapracováno, ale samozřejmě i dotvořeno. Slavnosti dostaly své scénáře, mírně variabilní pro různá léta, ale často i poetickou příběhovou podobu. Taková je povídka Stopa v cyklu Příběhy nejstarších časů nebo dětský příběh o slunovratu v Ithilien. A bylo téměř nevyhnutelné, aby dostaly i své písně, především "tu jednu" klíčovou, která se zpívá ve vrcholném momentu a žádný elf by ji (na rozdíl od nás, kteří žel máme z jejich tvorby dochováno příliš málo) nikdy nezpíval v jiném okamžiku roku… To platí především o písních Obnovení ohně a Brány léta (Brány léta mají svým způsobem místo i v originálním Tolkienově scénáři, kde je celonoční mlčení prolomeno "zpěvem starých písní" na bílých gondolinských hradbách za slunce východu.) Eruhantalë, slavnost Díkůvzdání, má "svůj" celý cyklus, Chválu podzimu.

Už jsem zmínila, že pořádám i všelijaké akce. Patří k nim i speciální druh letního tábora, kde si poměrně malá skupinka lidí čte společně nějaký příběh (ideálně takový, který nikdo z nich předem nezná) a v denním programu ho po částech "realizují". Tato tradice začala, když byly moje děti v předškolním věku, tedy dávno před mým "vstupem" do Tolkienova světa, ale moje tolkienovské apokryfy se na nich četly rozhodně také, Dítě lesa, pokud si dobře vzpomínám, celkem třikrát. Druhého tábora s touto tématikou se zúčastnil i Yanwë a později přijel mnohokrát. Je výborný, nejen pěkně zpívá, ale dovede se nevázaně zapojit i do hry a nezkazí žádnou legraci. Jako dárek účastníkům prvního společného tábora (byli fakt úžasní) vzniklo cd Cesta Melwen, na kterém jedna ze zpěvaček jeho skupiny, Indil, zpívá quenijsky Krásný déšť… Později zvládli ještě jedno cd, Písně elfích slavností.