Královská zástava Tragická Elfská III. věk

Halbarad je poněkud mlhavá postava, o které víme pouze, že to byl on, kdo přivedl hraničáře ze severu Aragornovi na pomoc a rovněž že to byl on, kdo celou cestu nejen ze severu do Rohanu, ale i později přes Stezky mrtvých až do Pelargiru nesl onu zástavu (a že nebyla malá, nebyla jistě ani lehká), aby ji pak rozvinul na lodi uzmuté korzárům a sám nakonec padl v bitvě na Pelennorských polích. Předpokládám, že byl nejen blízkým přítelem Aragornovým, ale zřejmě i příbuzným (třeba bratrancem?), a Aragornovým zástupcem v náčelnické funkci v dobách, kdy se on toulal po jižních zemích (a že to nebyla krátká období). Rovněž předpokládám, že musel být i on vznešeného rodu a dlouhověký „Dúnadan“ – v každém případě není pravděpodobné, že by jediný Aragorn široko daleko byl vznešené krve, kdežto všichni ostatní zcela nízkého rodu. Proto tedy to oslovení „Dúnadane“.

Úloha zástavy, kterou Arwen vyrobila, byla významnější, než si letmý čtenář Pána Prstenů může uvědomit. Podíváme-li se na příběh realistickým pohledem, uvědomíme si, že Aragornův úkol, který dostal od Elronda, zahrnoval činy mnohem těžší než jen uspět v boji proti Sauronovi, rovnal se úkolu, který dostal Beren od Thingola; jenže zde nešlo o překonání nekonečně silnějšího nepřítele, ale o boj se společenským systémem a politickou mocí. Měl za úkol získat korunu Gondoru – jenže Gondor v té době již skoro tisíc let krále neměl a královstvím byl čistě formálně; a přijít a žádat korunu Gondoru bylo stejně nesmyslné, jako dnes žádat korunu Českého království s poukazem na pokrevní spřízněnost se svatým Václavem. Nebylo by se mu to mohlo podařit, nebýt toho, že se – shodou náhod – sešlo několik zcela atypických vlivů: krajní ohrožení země, bitva před branami hlavního města, do které zásadním a rozhodujícím způsobem v pravou chvíli zasáhl; bezvládí, způsobené smrtí vládce a jeho následníka, druhý následník smrtelně raněn; zvláštní léčitelské schopnosti Aragorna, užité ve vhodný čas a na správném místě; a v neposlední řadě lid a jeho touhy („až se vrátí král bude všechno lepší“). To všechno byly objektivní důvody, které umožnily, aby se nemožnost stala skutečností. Přesto však bylo třeba ještě dalších intervencí, méně zřetelných, avšak zásadních; Aragorn se totiž, ačkoliv věděl, co je cílem jeho snažení, přesto neodvažoval ztotožnit se svým osudem. Aby k tomu došlo, bylo třeba tří osob – Gandalfa, který mu otvíral cestu; Arwen, která mu poslala zástavu; a knížete Imrahila, jehož zásahy byly sice nezřetelné, ale velmi účinné – o tom více viz komentář k písni Kníže Imrahil vdává dceru*). Úlohou zástavy bylo dotlačit Aragorna přiznat se ke svému nároku, který po rozvinutí vlajky už nemohl popřít; tím, že byla vlajka svěřena do rukou doprovodné osoby a poslána později, bylo zajištěno, aby byla použita v pravý čas se vší slávou a rozhodností.

O úkolu, který má Halbarad splnit, pojednává refrén a první dvě sloky písně. Druhé dvě sloky popisují zástavu včetně symbolických významů jednotlivých prvků tak, jak je chápou elfové, tj. v jejich hlubší podstatě. V lidském chápání symbolů, ve středozemní heraldice, znamenal bílý strom Gondor jako takový bez ohledu na státní zřízení; sedm hvězd znamenalo Elendilův rod, z něhož Aragorn pocházel; koruna pak království. Je zjevné, že Arwen vysvětluje Halbaradovi, co symbolika na zástavě znamená pro elfy, protože význam pro lidi je jim oběma zřejmý.

Poslední dvě sloky pojednávají o jakémsi tušení věcí budoucích, která Arwen má. Jsou to jen prosté obrazy, viděné bez širších souvislostí, které mají nějaký vztah k zástavě a které Arwen zahlédla při její výrobě – zmatky, které způsobila Éowyn, riskantní Aragornův tah provést výpravu přes Stezky mrtvých (že by z tohoto zdroje – tj. vlastně původně od Arwen – pocházela Elrondova pobídka?) a výsledek bitvy na Pelennorských polích. Závěrečný verš pak vyjadřuje tragický rozměr vítězství – oni dva, Arwen a Halbarad, kteří významně přispěli k vítězství touto zástavou, se oslav nezúčastní, protože jeden bude stovky kilometrů daleko a druhý mrtev.

Vznik písně

Píseň jsem napsala v srpnu roku 2002 při povodňovém kolapsu pražské dopravy, kdy nešlo v přecpané tramvaji šinoucí se jako šnek dělat nic jiného než snít, přemýšlet a tvořit.
Inspirační větou bylo: „Ve snu spatřila – lásku cizinky ve zbroji.“
Následně jsem píseň v září téhož roku věnovala Jitce a Petrovi Žídkovým jako svatební dar, vyvedená byla na pamětním listě v barvách.

Píseň byla léta ve sloce jednohlasá a v refrénu dvojhlasá, dokud jsme ji nezačaly s Elsou a Katkou připravovat pro vystoupení na Tolkiencon 2008. Píseň jsem pro tento účel upravila jako kompletní dívčí trojhlas a v této podobě byla uvedena na Tolkienconu 2012 v rámci vystoupení Hlasů Středozemě a na jaře 2012 nahrána ve studiu.

*) Ještě není a dlouho asi ještě nebude nahraná :-).