Minas Tirith Oslavná Píseň lidí III. věk

Kolem města se rozprostírala nížina Pelennor. Roku 2 Třetího věku(T.v.) zde Isildur zasadil semenáček Bílého stromu, jako připomínku Západních zemí. 420 T.v. bylo město přestavěno králem Ostoherem. V roce 1636 T.v., kdy byl Gondor zpustošen velkým morem, zahynul i Bílý strom. O čtyři roky později přemístil král Tarondor královský dvůr z Osgiliathu do Minas Anor, kde také zasadil nový semenáček Bílého stromu. Roku 1900 T.v. nechal král Calimehtar postavit slavnou Bílou věž.

Roku 2002 T.v. padla Minas Ithil pod vládu nazgulů a byla nazvána Minas Morgul. Osgiliath byl později pobořen a opuštěn, jeden z palantírů uložený ve městě se ztratil. V důsledku toho se stala Minas Tirith metropolí Gondoru. 2043 T.v. nastupuje poslední král Eärnur a město je přejmenováno na Minas Tirith - "Strážní věž". Roku 2050 T.v. odešel Eärnur do Minas Morgul bojovat s pánem nazgulů a byl ztracen. Od té doby vládli Gondoru Správci, z nichž byl první Mardil. V roce 2510 daroval správce Cirion zemi Calenardhon králi Seveřanů z Éothéodu, Eorlovi Mladému, za pomoc v bitvě.

Roku 2698 T.v. správce Ecthelion I. přestavěl i Bílou věž. 2852 T.v. zemřel správce Belecthor II. a také uhynul Bílý strom; žádný semenáček nebylo možno nalézt. V roce 3019 T.v. proběhla před branami města největší bitva Třetího věku, bitva na Pelennorských polích, kde bojovalo vojsko Gondoru a jeho spojenců z Rohanu proti armádě Jižanů a Morgulskému vojsku pod vedením Pána nazgulů, který v této bitvě zahynul.
Posledním vládnoucím správcem byl Denethor II. Po válce bylo město obnoveno jako královské sídlo králem Elessarem(Aragorn, syn Arathornův). Byl též nalezen semenáček Bílého stromu na hoře Mindolluině, který byl opět zasazen před Bílou věží.

(čerpáno z minastir.ic.cz)

Minas Tirith

Já krásné město znám,
tak krásné je jako sen.
Já žil tam, přiznávám,
a dnes se vracím jen.

Já celou zemí šel
a viděl stovky měst.
Však nejsou nad to mé,
k nim nejde tolik cest.

A tisíc věží má,
jež barvy Luny jsou.
A bílé ulice,
jež znají píseň mou.

Já z bílých hradeb tvých
už slyším čísi smích
a cítím vůni růží,
jež rostou v podloubích.

Teď stojím u tvých bran.
Já vracím se rád zpět
a chci zas do všech stran
na tebe chválu pět.

Však mívám někdy sny,
ať jsem či nejsem rád,
že slyším nad tebou
vran hejna krákorat.

A místo zpěvu pláč
a oheň na hradbách
a místo světla tmu —
to vídám někdy v snách.

To bylo, bude snad,
já nepředpovídám.
To město mám tak rád
a nejsem jistě sám.

A jestli v čase mém
se má to všechno stát,
před branou stříbrnou
vždy s mečem budu stát.

Já za to město své
jsem život hotov dát,
jež jen Minas Tirith
se bude věčně zvát.