Březová lodička Teskná Elfská I. věk

Vznik písně

Píseň jsem složila v roce 2007 jako příspěvek pro pásmo o Aredhel, které jsme chystali na představení na Tolkiencon 2008. Základem celého představení bylo starší pásmo o Aredhel naší kamarádky Orsejky, které jsme rozšířili o nové písně. Písnička byla přímo určena pro představitelku hlavní role, Orsejku.

Do tohohle cyklu jsme se pustili hlavně proto, že příběh Aredhel byl vždy nespravedlivě opomíjen; každý zná Berena a Lúthien nebo tragický příběh Túrina Turambara, kdežto o Aredhel má jen povšechné povědomí, jako že byla nezodpovědná a nevážila si domova, utekla, kdesi v hustníku se zapletla s kdoví kým a přišla k outěžku; a z průšvihů se už pak nikdy nevymotala. Chtěli jsme tuhle postavu přiblížit a trochu ji rehabilitovat, ukázat, že její motivy byly pochopitelné a že si zaslouží naši pozornost a soucit.

Mou inspiračním větou byla v tomto případě: „Má touha nepočká.“ Teprve když jsem hledala rým na ono „nepočká“, napadlo mě slovo „lodička“ a s ním klíčový obraz refrénu, loďka vyřezaná z kůry, kterou vypustíte na divokou řeku a čekáte, zda popluje s proudem, někde se nešťastně zachytí a uvízne, nebo se během krátké chvíle utopí. Stejně ani Aredhel netušila, když vyjížděla na krátký výlet, že se domů vrátí až po letech se skoro dospělým synem, pronásledovaná tyranským manželem, který ji nakonec před zraky příbuzných a přátel připravil o život.

V písničce jsem si pohrála se „zrcadlením“ v textu, kdy se ve třetí a páté sloce objevují podobná uspořádání slov (protěže, stříbrné okovy / otěže, stříbrné podkovy; šestero bran nepoví / bělouš nepoví atd.); jejich podobnosti a rozdílnosti pak poukazují na změnu, která nastala v době mezi oběma částmi (před tím a po tom, co dal Turgon Aredhel svolení k odchodu).

Kontrast mezi relativně pomalou slokou a rychlým refrénem vyjadřuje rozdíl mezi chvílí, kdy se Aredhel snaží udržet svoji touhu na uzdě (nuda na začátku a loučení na konci) a mezi chvílí, kdy ji její city zradí a podobně jako lodička je nesena proudem, aniž tuší kam. Podobnou funkci má i rozdíl mezi 4/4 taktem sloky a 3/4 taktem refrénu.

Přechod mezi oběma stavy tvoří sloky typu B, které sice dodržují tempo a celkový charakter slok A, ale melodicky stoupají v náznaku blížícího se emocionálního vzepětí.
Za důležitou považuju i korunu uprostřed refrénu, která pomáhá vyznění obrazu lodičky, která čeká, až strhne ji proud, což se také v následujícím taktu stane.

Březová lodička

(A) Fontány z bílého mramoru
pohleďte k horám, tam nahoru,
tak krásné je Město a přesto vím,
že radost v něm víc už neokusím.

(A) Z mramoru ulice, chladný svět,
nehybná věčnost — já musím vpřed,
vždyť kamenné srdce slz neroní
a z křišťálu růže, ta nevoní.

(B) Protěže, stříbrné okovy,
šestero strážných bran nepoví,
proč bloudit mám Městem tím bez cíle,
kde nečeká mě nic než dlouhá chvíle.

Ref: Jak z kůry březové lodička
lapena v osidlech velehor
čeká, až strhne ji z bystřiny proud,
má touha, jak ona, nepočká,
nestav se, bratře můj, na odpor
žádosti, již nelze zavrhnout.

(A) Dříve, než se druhý den zešeří,
sbohem dám bratru a neteři,
bratře můj, odpusť, já musím jít,
bělouš můj už vzpíná se a nemá klid.

(B) Otěže, stříbrné podkovy,
bělouš můj nikomu nepoví,
zda cílená cesta má, či bez cíle,
zda dlouhá bude na sta mil či dvě míle.

Ref: Jak z kůry březové lodička
lapena v osidlech velehor
čeká, až strhne ji z bystřiny proud,
má touha, jak ona, nepočká,
musím dál, bratře můj, za obzor
na vlnách příboje touhy plout.