Píseň druhého nifredilu Teskná II. věk

Hle, země zpívá o jaři
a mallorn mízou voní,
tak krásné musí léto být.
Kdy slunce světlo prozáří,
co sněhový mrak clonil,
mně dáno je jej nespatřit.

Kdy větve bílé po zimě
pod tíhou květů klesnou
a život v každém počne nastokrát.
A nebylo by, nebýt mě,
jsem první jara hvězdou
a jiní budou ze mě vykvétat.

Svit Laurelinu zhasínal,
Telperion vstával,
když průvod lehkých nohou hladil stráň.
Sbor harfeníků zazpíval
zpěv, v kterém sbohem dával,
když v přístavu se mlčky ubíral.

Hle, Telperion umírá
a Laurelin zas vzkvétá,
dnes stříbrná se v zlatou promění.
Hle, elanor se rozvírá,
přichází vláda léta,
jsou povoláni prvorození.

Ten, kdo šel zvlhlou krajinou,
kdo šlépěje tmou razil,
křičel na svět, že byl obelhán.
Zmámený temnou vidinou
mi hlavu pyšně srazil,
za branou světla zůstal nepozván.

Ten, kdo se tudy ubíral,
už nekráčel tak lehce,
to nevědomost tížila ho zlá.
Vzpurně se k nebi ozýval,
že on umírat nechce,
ach neví, smrtelnost je dar.
Vzpurně se k nebi ozýval,
že on umírat nechce,
ach neví, smrtelnost je dar.