Poetické společenstvo

Poetické společenstvo

Ten příběh začal už dávno, a jeho počátky skrývá mlžný opar zapomnění. Prosím všechny, kdo budou tenhle příběh číst, aby přimhouřili oko nad mými soběstřednými vzpomínkami a zároveň prosím všechny, kterých se tento příběh osobně dotýkal, aby v sobě našli dostatek pochopení pro možné nepřesnosti.

Příběh Poetického Společenstva nelze plně pochopit bez toho, aby byla řeč o Novém Hradě a dalších souvislostech. Musím přiznat že zde je můj pohled nejvíce zkreslený citovým poutem k místu, kde jsem prožil snad nejkrásnější období života.

Psal se rok 1992 a já jsem studoval druhý ročník strojírenského učiliště. Spolužák v lavici (nebo spíše spolusedící, protože lavice v oné třídě tvořily řady) si četl o přestávce nějakou knížku. Tu knížku mi půjčil a jmenovala se Tři (Dvě?) věže nebo tak nějak podobně. Zaujala mne, ale že bych jí nějak propadl, to se říci nedá. Ovšem na trhu se v tom roce objevilo také Dračí Doupě vydavatelství Altair, což už byla jiná káva. Brzy začaly dostředivé síly formovat skupiny lidí, kteří chtěli prožívat alespoň na chvíli jiné životy než ve skutečném (techno) světě. Začal jsem tedy s kamarády v Kutné Hoře hrát hry na hrdiny.

Neuplynoulo dlouho, a v srpnu (1992) se pod záštitou pražského klubu hráčů her na hrdiny Hexaedr konala akce Dračí Doupě pod širým nebem. Název byl možná jiný, ale náplň je snad jasná. Dnes by se taková akce schovala v inflaci podobných událostí pod škatulku "LARP", ale tehdy šlo o zcela vyjímečnou akci, se kterou snad nikdo neměl pořádné zkušenosti, čímž bude jistě souhlasit např. Michal Bronec, jestliže bude tento článek číst. Akce byla tuším inzerována v Hexaedrovském fanzinu Zlatý Drak.

Jako místo konání byla zvolena (skoro) zřícenina hradu, nacházející se mezi obcemi Adamov a Blansko severně od Brna. Tato zřícenina byla v blahých zmatcích po listopadu 1989 převedena z Vysoké školy zemědělské a lesní na 21. Základní organizaci Českého svazu ochránců přírody, která se (v počtu 9 stálých členů) rozhodla pro její rekonstrukci, což si dnes určitě nedokáže nikdo představit bez zázemí bohatého strýčka. Nicméně v euforii let nedlouho po nástupu kapitalismu se děly i jinačí věci. Dlužno dodat, že vedoucím 21. ZO byl tehdy člověk jménem Robert Kraft, jehož přezdívka Bob vzbuzuje dodnes hrůzu v mnoha lidech, ale jedno se mu upřít nedá: měl vysoké charizma a nebyl žádný hlupák. V době, kdy se mělo konat Dračí Doupě pod širým nebem, byla už na zřícenině znát, že na ní někdo poměrně intenzivně pracuje. Co bylo ovšem pro mne jakožto maloměstského hejska nejúžasnější, jezdili tam pracovat lidé, kteří nejenom že nebyli militantní ekologové, ale navíc dřeli zadarmo a ještě se u toho skvěle bavili! Na to mělo ale teprve dojít.

Akce Hexaedru ovšem skončila naprostým fiaskem, neboli rozpuštěním celé akce v poslední chvíli po neshodách organizátorů právě s panem Kraftem. Důvody nepatří už do rámce tohoto příběhu. Nečekaným důsledkem bylo, že několik málo lidí, kteří tehdy přijeli na akci Hexaedru tehdy na hradě zůstalo do konce volna. Dodnes bych mohl alespoň některé z nich vyjmenovat: Čírí, Lasík, Katka, Radek, Pavel, Jirka, Jirka.

Pak se věci zamotaly. Mezi lidmi, kteří tehdy na Novém Hradě zůstali, byla i malá skupina dívek, které v té době tvořily indiánský kmen, a mezi nimi byla jedna, která k nim (jak jsem se později dozvěděl) až tak docela nepatřila. Tahle skupina dívek zpívala pak večer u ohně nádhernými hlasy písně, které mi zůstanou, v což pevně doufám, v paměti až do konce života. Ty písně (pokud si pamatuji) se jmenovaly Píseň pro Nový Hrad (v tu dobu jméno neměla nebo se jmenovala nějak jinak), Minas Tirith, Středozem (I), Moria a Sněžná. Osudná kombinace horkého večera u ohně, dívčí krásy a fantastického dojmu z písní způsobila že v té chvíli vzplál oheň, který měl vydržet ješte několik let.

Zpěvačkou, která tyhle písně zpívala, byla Katka. Vzal jsem si její adresu a hned jak jsem přijel domů, hořel jsem nedočkavostí až ji navštívím. Docela dlouho mi trvalo, než jsem našel malý paneláček na jednom pražském sídlišti. První návštěva skončila tak, že jsem si vypůjčil vlastnoručně psaný zpěvník (psaný perem a velmi krásným rukopisem).

Pak už se běh věcí nezastavil a příběh pokračoval. Koupil jsem si ostatní díly Pána Prstenů (heč, mám ještě ty v krémovém obalu), zůčastnil se jedné z prvních akcí SPDJRRT (tuším v Brně, Hrnčířská ulice?), začal jezdit každý druhý víkend na Nový Hrad... Úplně jsem propadl světu fantazie. Myslím že každý, koho skutečně uchvátily Tolkienovu knihy si pamatuje na tu úžasnou závrať z orlího letu nad předhůřím Mlžných hor a na sevřené srdce, když se příběh naplnil v ohněm osvětleném tunelu Sammath Nauru. Dračí doupě šlo úplně stranou, protože nedokázalo poskytnout dostatek prostoru - vytvořit iluzi skutečného světa, kde hořkostí naplnění elfové jeden za druhým odlouvají pryč ze Středozemě. V noci se mi zdálo o Středozemi, budil jsem se a zapisoval si na kousky papíru verše, které mě neustále napadaly.

Zvláštní věc byla, že jsem nehrál na žádný hudební nástroj. Protože ovšem jeden z mých tehdejších kamarádů (pak jsem ho přivedl na Nový Hrad, on se oženil s jednou dívkou odtamtud a pak už nebyl můj kamarád) hrál (špatně) na kytaru, začal jsem k němu chodit a učit se. Nic moc, ale jako základ to bylo velmi dobré. Zkoušeli jsme spolu přehrávat Katčiny písničky a do konce života mě bude mrzet, že pak je ten dotyčný hrál při každé příležitosti aniž by se v jejich interpretaci zásadním způsobem zlepšil. Protože mě rodiče měli rádi a viděli, že na tom tedy asi něco bude, tak mi dali k vánocům kytaru. Dnes bych si ji nedovolil žádat, ale v roce 1992 nestála tolik. A protože jsem z ní nikdy nepil pivo, vydržela mi dodnes. Abych to zkrátil, od Vánoc 1992 jsem jezdil na Nový Hrad i s kytarou, navštěvoval Katku, přiváděl ji k zoufalství svými výplody, přehrával si na internátě její písničky, jezdil na Nový Hrad s kytarou, navštěvoval Katku, přiváděl ji k zoufalství svými výplody, přehrával si na internátě její písničky, skládal vlastní... a tak pořád dokolečka. Jen tak na okraj, sama Katka byla na Hradě od srpna 92 jen asi třikrát.

Následujcí cca tři roky 1993 - 95 se špatně popisují, protože se nic klíčového neudálo, snad kromě zpívání v kostýmech na schodech pomníku Mistra Jana Husa na Staroměstkém náměstí u příležitosti památného sjezdu Společnosti na kolejích v Tróji. Na Novém Hradě se postupně stabilizovalo určité 'tvrdé' jádro, což byli lidé, kteří tam skutečně jezdili ob čtrnáct dní rok co rok, v létě na týden, v zimě jednou za měsíc. Když potkáváte ty samé lidi několik let v tak extrémních podmínkách (noční bojové hry nebyly v žádném z ročních období vyjímkou), zvyknete si na sebe a bavíte se jako by jste spolu vyrůstali. No a protože se většinou večer hrálo a zpívalo (to co se obvykle hraje a zpívá u ohně/u kamen, tj. Slunovrat, Zelené pláně, Igelit, Bedna od whisky, Montgomery...), hrál jsem i já to co jsem v tu dobu uměl - Katčiny i svoje písničky. Prostě jsem měl pocit že jsem něco víc když znám něco co jiný nezná. Nějak se na Novém Hradě začala objevovat i Jitka, která hrála také na kytaru a rozhodně zaujala například Písní Celupa z Ukaňhabu, Tarkovou písní... No a postupně se začali trousit další lidé, kteří třeba rádi a velmi dobře hráli na flétnu, jako Jitka, Radka nebo na kytaru jako Dároš (jediný člověk jehož umění hry na kytaru se dalo srovnávat s Katkou). Prostě zcela nenásilně a hlavně hodně zvolna se sešla celé skupina lidí ochotných a schopných improvizovat, zkoušet nové variace na staré téma (oblíbené bývaly v tu dobu čtyřhlasy) a vůbec si užívat s hudbou a slovy.

Mezitím proběhlo krátké intermezzo ohledně zakládání kapely – obávám se že tehdejší horečnaté vize něčeho ve stylu skupiny Klíč nebo Asonance a ještě navíc pojmenovaného Modrá růže neměly naději na přežití.

Zpětně mě napadá, že pokud se sešla nějaká taková malá skupinka, až na několik vyjímek se nehrálo nic jiného než Tolkienem inspirované písničky. Existuje sice několik takových, které nemají s JRRT žádnou souvislost (například skvělá Dárošova úprava Tlachapouda), ale nepamatuji si že by došly nějaké zvláštní popularity.

Protože setkávat se jen na jednom místě na Moravě nás pomalu přestalo bavit a navíc jak už bylo řečeno Katka na Hrad nejezdila, vyvstala idea sejít se někde jinde. Takových setkání proběhlo několik – na různých chalupách, u Honzy Vorlíčka ve sklepě, u mě doma atd. To bývaly ty nejlepší chvíle – protože jsme také zkoušeli využít techniku k zaznamenání našich výplodů pro budoucí časy, vznikla nakonec audiokazeta, respektive postupem času spousta kazet, které dodnes v x-té kopii kolují po světě (poznámka – v době, kdy jsem dopisoval tento článek jsem s překvapením zjistil, že existují lidé, kteří mají SKORO VŠECHNY kazety, mezi nimi i nahrávky z koncertů, což například o JÁ o sobě prohlásit nemohu). Podotýkám že nikdy nebyly tyto kazety nijak kvalitně nahrané, což se stávalo pravidelně zdrojem sporů.

No a taky se připojila Katka García, kterou Poetické Společenstvo zaujalo na Bilbových narozeninách na romantickém hradě Ketkováku. Tímto jí skládám poklonu za její úžasné písničky.

Konec přišel nenápadně. Alespoň u mě práce pomalu nabývala navrch, takže jsem měl stále méně příležitostí vidět se s ostatními. Další zase začali intenzivně studovat na vysokých školách. Na Nový Hrad už se moc nejezdilo, nebyl čas a začali tam jezdit noví lidé, kteří si vytvářeli své vlastní skupinky. Dároš zmizel kdoví kam a asi rok o něm nebylo vůbec slyšet. Na svolaný sraz někde daleko v Čechách přijíždělo z Moravy méně a méně lidí. Vznikalo méně a méně nových písniček. Rozhodně se nedá říci, že se Poetické Společenstvo rozpadlo – nikdy nevzniklo, ale spíše se tahle skupinka známých rozplizla, podobně jako se pomalu rozplizne parta, která na gymnáziu vymetla každou hospodu. Každopádně, od začátku roku 2001 nevím o žádných kontaktech mezi „členy“, které by se vztahovaly k hudbě.

A jak říkají Španělé, es todo. Nebo ne?

Lindatirion - sepsáno začátkem roku 2003

Více


Web uskupení

Galerie

Autoři a členové uskupení

21 Jitka Žídková

2 Kateřina Schwarzerová

14 Katka Garcia

1 Petr Bohdan


Dároš

Serdgal